Jak to všechno (ne)začalo
O Francouzi, Brianu Joubertovi, se všeobecně vědělo, že nerandí. Byl zapáleným, on říkal umělec, i když…, sportovcem, který věděl, co chce a co ne. Randění, to by ho jen odsouvalo na vedlejší kolej. Chtěl medaile. Nejlépe zlaté. Slávu i obdiv. Uznání. A kdo by mu to vůbec mohl mít za zlé? Už od malička dřel a soustředil se jen na svůj vytyčený cíl.
Ale to Michal taky. Taky chtěl medaile. Zlaté. A slávu. Na rozdíl od Briana však toužil ještě po něčem jiném. Po Brianovi. A kdo by mu to mohl mít za zlé?
Michal. Ten usměvavý, vždy veselý chlapec, chlapeček, s blonďatými neposlušnými vlásky, které se kolem toho jeho, ještě trochu dětského, obličejíku nezbedně kroutily. Anděl, andílek, andělíček. Který se měnil v krvavé monstrum, když nedostal to, co chtěl. Briana.
Brian, větrem ošlehaný, ostřílený, kterému se sice nezbedný hošíček líbil, ale měl přeci svůj cíl!, ho, možná trochu tvrději, než bylo nutné, odkázal do patřičných mezí. A už byl oheň na střeše.
Protože sportovci mají společnou jednu, docela důležitou vlastnost – nikdy se nevzdávají.