Noční zastaveníčka

            Přes tenkou stěnu se do černého pokoje dostanou i ty nejtišší zvuky, natož když matka s otcem… Šeptání, tlumený smích, matčiny vzdechy.

            Otřeseně sevřu víčka k sobě, a uši pevně překryji dlaněmi, zaťatými v pěsti, abych měl jistotu, že už nic neuslyším. Vykašlete se na to, prosím, prosím, už dost.

            Nenávidím to. Nenávidím, že je při tom musím poslouchat. Tolikrát jsem je prosil, abych směl mít pokoj v jiné části domu, hlavně abych nebyl přilepený těsně vedle nich. Nedovolili mi to, prý nás chtějí mít oba pod kontrolou…!

            Pod tlustou péřovou přikrývkou mi začíná být nesnesitelné horko. Nepoužiji ruce, na to se příliš bojím, abych opět něco nezaslechl. Tak dlouho trhám hlavou, až se peřina částečně odkryje, a mé čelo olízne studený vzduch. Otevřu oči, a chvíli jimi tápu po místnosti.

            V pokoji je černočerná tma, nejsou vidět ani obrysy skříní, nebo snad rámy obrazů rozvěšených po stěnách. Tma není můj nejlepší přítel. Dobrovolně bych si tmavé těžké závěsy na okna nikdy nedal, to všechno je Siriusovo dílo. Můj bratr totiž nemůže spát v prostoru, kde se svítí. Nevím, jestli mi chtěl prostě jenom ublížit (protože on moc dobře vím, že se tmy bojím), nebo jestli mu světlo skutečně vadí natolik, že pak kvůli němu nemůže spát.

            Sirius?!

            Prudce se posadím, s pěstmi stále přitisknutými na uších. Pomalu je stáhnu dolů, snažím se ze všech sil nevnímat matčino sténání, a vyklouznu ven z postele. Po paměti dotápu k bratrovu lůžku, až k čelu obrovské masivní postele, a skloním se dolů, co nejopatrněji, abych ho neprobudil, a snažím se z jeho dechu rozpoznat, jestli je vzhůru.

            Protože ačkoli se možná hádáme, bijeme se, nebo si děláme naschvály, nechtěl bych, aby to poslouchal. Když už jeden z nás musí, ať jsem to tedy já. Ať se tím zbytečně netrápí, tak jako se tím trýzním já.

            Kontroluji ho takhle často, nedokážu si pomoct, ale můj strach o něj se snad s každou další probdělou nocí zhoršuje.

            Nejsem si jistý, matčiny vášnivé steny, ke kterým se nesměle přidal i otec, mě ruší.

            „Siriusi?“ zašeptám tichoučce, abych měl jistotu.  

            Dvě ruce se kolem mě obmotají, a stáhnou mě dolů.

            „Proč nespíš?!“ promluví Sirius, a pevně drží mou hlavu ve svých dlaních, abych se mu necukal.

            „Proč ty nespíš?“ opáčím plačtivě. Matka i otec se právě dostávají do finále.

            „V tom rachotu?“ Jeho hlas zní znechuceně.

            „Ty… je slyšíš poprvé?“

            „Ne. Co ty?“

            „Taky ne.“

            Pustí mou hlavu, ale nedovolí mi vstát. Posune se, shodí mě ze sebe, a zpod mého těla vyškubne peřinu, kterou mě přikryje. Pak se natlačí zase zpátky ke mně.

            „Ovšem já z toho nemám takový trauma jako ty.“

            „Směješ se mi?“ zamumlám dotčeně a taky trochu uraženě.  

            „Ne.“

            „To slyším!“ prsknu naštvaně.

            „Je to jenom sex,“ řekne, a jak ležíme těsně vedle sebe, cítím, jak pokrčí rameny. „Taky ho jednou budeš mít.“

            „Nebudu!“

            Rozesměje se. Ze strachu, aby nás naši neslyšeli, mu pusu překryji dlaní.

            „Nedělám si legraci,“ šeptám, „jen když na to myslím tak… se mi zvedá žaludek.“

            Svými prsty mou ruku odtáhne ze svého obličeje. Chci se mu vytrhnout, ale nepustí mě. Pomalu naše spojené ruce zvedne do vzduchu, chvíli je jen tak drží, a pak je schová pod peřinu. Nerozpojí je.

            „Myslím, že je čas na rozhovor,“ řekne vážně, a posune se ještě o kus blíž, tak, že mu skoro ležím v náručí.

            „Je ti třináct, myslím, že už jsi ve věku, kdy se začínáš zajímat o jiné věci, než o kamarády a hračky. Nemám pravdu?“

            „Nevím, o čem mluvíš.“ Zapřu nos mezi očima.

            „Ale víš, Regulusku,“ řekne a jeho hlas zní pobaveně.  

            „Neříkej mi tak. Nesnáším to.“ Konečně ticho. Matka i otec zmlkli.

            „Nechám toho,“ slíbí „ale jen když mi teď pravdivě odpovíš na otázku.“

            „Fajn,“ souhlasím naštvaně. Nesnáším tu jeho vypočítavost. Nemůže mi prostě udělat něco kvůli, vždy něco za něco.

            „Takže… masturboval jsi už někdy?“ Cítím, jak sevře mou dlaň ve své ruce, patrně ze strachu, abych neutekl pryč. Nemá důvod, leží se mi tu dobře.

            „Přestaneš mi říkat Regulusku, když ti odpovím?“ ujišťuji se ještě.

            „Přestanu.“

            „Takže, moje odpověď zní: Ne masturboval jsem.“  

            Nadzdvihne se na lokti a nakloní se nade mne. V jeho hlase zase slyším smích, když se dušeně ptá: „Víš ty vůbec, co to je?“

            „Odpověděl jsem ti!“ prohlásím triumfálně, rozradostněn pocitem, že jsem ho převezl. Nevím, co po mně chce, ale na tom nezáleží. Regulusku už mi neřekne, slíbil mi to. 

            „Regu, a chceš vědět, co to je? Jaké to je?“

            „No… neslyším to prvně. Kluci se myslím o něčem bavili… pořádně jsem je neposlouchal.“

            „Mám ti to ukázat?“

            Hlavou mi probleskne parta vysmátých spolužáků. Regulus Black se ještě pořád drží máminejch sukní…!

            „Kdybys… chtěl?“

            „Jinak bych ti to nenabízel.“

            „Uhm… tak… jo.“

            „Dobře. Mám dvě podmínky. Zaprvé, všechno, co se tu dnes v noci stane, se nedostane ven z pokoje. Neřekneš to nikomu,“ najednou je vážný.

            „Slibuju,“ souhlasím.

            „A zadruhé, až ti to udělám já, uděláš mi to taky. Souhlasíš?“

            „Co mi uděláš?“

            „Nech se překvapit.“

            „Nebude to bolet?“ ujišťuji se předem. Nechci, aby mi ubližoval.

            Zasměje se. „Neboj, nebude.“

            „Tak v tom případě…“ Váhám. Tady nepůjde o žádnou vylomeninu, srandu, to by po mně nechtěl slib, ve kterém se mu zavážu, že všechno zůstane naším tajemstvím.

            „Prostě řekni ano!“ naléhá netrpělivě.

            „Hm… slibuju. Ty mně, a já pak tobě.“ Konec konců, když chce, abych mu to, co mi udělá, oplatil, nemůže to být nějaké bití, nebo tak. I když, Sirius je tak trochu divný kluk…

            „To ti to trvalo,“ broukne, ale tak nějak vesele. Vítězně.

            „Já vím,“ zasměju se. „Potřeboval jsem si to promyslet.“

            „Ta tvoje přemýšlivá hlavička,“ zamumlá tiše, a tou rukou, kterou mě nedrží, mě pohladí po vlasech. Pocuchá je, změří jejich délku. „Měl by ses nechat ostříhat…“

            To tak! Já si s velkou trpělivostí pěstuju kvalitní vlasový porost, abych si ho při první příležitosti zkrátil zpátky „na kluka“? Kdepak!

            „Že to říkáš zrovna ty!“ Na důkaz svých slov ho pořádně zatahám za to jeho vrabčí hnízdo. Neupravený Sirius Black. Páni, jsem patrně jeden nemnoha lidí, kterým dovolí dívat se na něj, když nevypadá jako ze žurnálu. Potěšeně se zavrtím.

            „Právě já,“ pokývá hlavou, ale nijak se nesnaží mé prsty ze svých vlasů vymotat. „Je to zbytečná starost navíc. Všechno to upravování, zastřihování polámaných-“ zarazí se, a kousek se ode mne odsune. „Proč se, ksakru, bavíme o mých vlasech?“ houkne a nadzvedne se na pažích, aby mi viděl do obličeje.

            „Tys s tím začal,“ jemně ho upozorním, že je to čistě jeho vina.

            „Takže odteď,“ řekne a pomalu začne své ruce pokládat na matraci, „se zakazuje mluvení o mých vlasech. Vlastně-“ už na mě skoro leží. Co to, propánajána, dělá?! „… se zakazuje mluvit úplně. Už nechci slyšet ani jedno slovo.“

            „Dobře, ale –“

            A pak se stanou dvě věci najednou. Sirius mi zacpe pusu dlaní, ještě na něj stihnu vyvalit oči, čehož on si všimne a ujede mu mírný úsměv, a pak už je jeho ruka v mých kalhotách od pyžama.

Co to dělá?! Co to doprčic… dělá? Vždyť přece jsme bráchové! Máme stejné rodiče, pocházíme z jednoho lůna, z jednoho semene (a já už nevím jak jinak říct že máme totožnou krev!). Ksakru, přestaň! Nechci, abys tou rukou takhle zvláštně kroutil! A už vůbec nechci, aby… ach, aby se mi to líbilo!
            Já vím, že jsem ještě nikdy neměl sex, a zhruba před dvaceti vteřinami jsem ani nevěděl, co to znamená masturbovat, ale vím, že tohle se mezi sourozenci nedělá. Že je to zakázané, možná dokonce přísně. Že je to možná tabu – proto snad Sirius chtěl, abych mlčel jako hrob?

A pak, když jsem víc zmaten a rozrušen než abych chápal, CO se to mezi náma dvěma vlastně děje, se moje ruka, doposud volně ležící na polštáři, přesune na Siriovu tvář a samovolně (já ji doprkvančic neřídím!) začne obtahovat tenké linie bratrovy tváře.

Nos. Proč jsem až doteď nevěděl, že mám slabost pro nosy Siriova typu? Ten božsky tvarovaný hrbolek, přesně uprostřed hřbetu nosu, po kterém bych mohl přejíždět prsty zas a znova a neomrzelo by mě to. Tedy – má ruka, která si z nevím jakého důvodu začala žít svůj vlastní život, ne já.

Anebo oči. Nebudu se zmiňovat o barvě, teď v noci to postrádá smysl, místo barvy je vidět jen černočerná propast. A já nemám černou rád. Smůla, když se jeden narodí do rodiny Blacků. Ale řasy… „Jsi jako mrkací panenka…“ vydechnu ztěžka a na poslední slabice se zadrhnu. Sirius má čarovné prsty. Obdivovat je budu později.

Právě jsem totiž našel něco, co mě až doposud spíš vytáčelo, než abych nad tím v úžasu ztrácel dech. Jeho pusa.

„Máš popraskané rty,“ vyslovím nahlas myšlenku, až se sám uleknu svého hlasu.

„Tak je navlhči,“ navrhne a skloní se ještě níž. Je tak nízko, že do něj můj hrudník, který se freneticky nadzvedává sem a tam, naráží.

Navlhči? Žádný problém. Rychlý, jako lasička mrštný jazyk vyrazí kupředu na pomoc, aby svlažil vyprahlou poušť.

            „Regulusku…“ zašeptá a mě je úplně jedno, že použil nenáviděnou zdrobnělinu. Jestli se to líbí jemu, tak ať mi tak říká. Jen když nepřestane pohybovat svou pevnou rukou nahoru a dolů.  

            A Siriovi se to líbí, to vím na sto procent. Do břicha mě totiž tlačí jeho… ach bože, nemůžu to slovo vyslovit ani v myšlenkách, natož snad nahlas. Je to přece můj bratr! Neměl bych se tak horlivě zajímat o jeho… sakra!

            „No tak…“ protáhne a svými slabinami (dobře, to není až taková hrůza – tedy až na to, že když pomyslím na slabiny, vybavuje se mi kůň v plném trysku) zakrouží, jako se točí vodní vír u splavu. Dokola a dokola. A zase.

            „Co mám…?“ kuňku, zčásti nervózní, zčásti vzrušený.

            „Co chceš…“ zaskuhrá, ale dá mi jasně najevo, že to co chci, musím provést co nejdřív, úplně ideálně teď. No tak fajn, fajn. Já jsem tě varoval, víš přece, že jsem tohle nikdy nedělal. Reklamace si laskavě vyřizuj někde jinde.

            Druhá ruka, která to všechno nezúčastněně pozorovala, se zapojí do akce a vklouzne pod peřinu, mezi naše o sebe se otírající těla, až najde Siriovu… propisku? Ne, ne propisku ne. Větev? Nebo klacek? Uh, klacek…? Není to náhodou jeden ze sexuálních termínů, jakým kluci s chloubou nazývají své penisy? Klacek, klacíček, macek, macíček.

Fuj. Ne, ani klacek není ok, červenám se, jenom na to pomyslím. Tak jak? Musím ho přece nějak pojmenovat, nemůžu se pořád zadrhávat a trapně hodinu uvažovat co a jak.

Ale co ho tak skutečně pojmenovat? Siriusův Tommy? Přiložil jsem ruku na Tommyho hebkou hlavu a dvakrát třikrát zkusmo zapumpoval…  To ne, to je, jako bych tu byl s někým jiným. A já, ač je to divný, morbidní, zvrácený, úchylný, skrz naskrz špatný, prostě všechno to, z čeho se normálním lidem dělá šoufl, tu chci být se Siriusem.

Takže bych si měl asi zvyknout na to sousloví: Bratrův penis. Jo. Jo, to by šlo. Penis. Vždyť je to jen slovo…

„Regulusi? Proč nic neděláš?“

„To by bylo na dlouhé povídání…“ zachraptím, a s konečnou platností se odhodlám ke skoku, který mě už navždycky změní.

Obemknu prsty Siriův penis. Skousnu rty. Ksakru, ksakru, proč mi nikdo nikdy neřekl, že je to tak dobrý pocit - pořádně někoho sevřít. Tak, že ten druhý zalapá po dechu a prohne se jako luk? Ach bratře, kdo tě nikdy neviděl takhle se prohnout, o hodně přišel.   

Sirius sebou cukne, nikoli však vášní. „Jseš studenej!“ vyštěkne skoro jako ten pes, podle kterého dostal jméno.

„Promiň.“ Co jsem to říkal o těch reklamacích? Ruku zase vysunu, a společně na ni dýcháme, až se mi zdá, že je tak zahřátá, že ho pro změnu spálím. Vesele se přitom pošťuchujeme, až ho musím krotit, aby zmlkl, sic nechce, aby se o naší „malé avantýrce“ dozvěděli naši.

„Stejně by jim to bylo jedno,“ směje se, a poťouchle mě hubičkuje po tváři. Bráním se, a on mě oždibuje tím víc.

„Jsem jako bych skočil do vody,“ říkám a snažím se ho od sebe odstrčit. Je těžký.

„Už jsem ti říkal, že mě přitahují zmáčení bráchové?“ otočí hned, a zatřepe hlavou, až se na mě snese ten jeho rozskočený účes. Oddělí nás od tohohle černého pokoje, od rodičů, i od zbytku mých a jeho pochybností.

„Tak… mě napadlo,“ šeptá, „že bych tě naučil jak správně líbat…?“

Fouknu mu do ofiny, ta se na malý okamžik zvedne, zavlní se jako had a proplachtí vzduchem zase zpátky k nám. „Jako myslíš… když se líbáš s holkama?“ zachmuřím se, protože mi z té představy Siriuse líbajícího kohokoli jiného než mě, naskakuje husí kůže.

„Není rozdíl, když se líbají kluk s holkou, nebo kluk s klukem,“ namítne.

„A tys už nějakýho kluka líbal?!“

„ Jenom holky. Mezi tím nemůže být nijak velký rozdíl,“ kroutí hlavou. „Prostě to musím zkusit. Zjistit to.“

„TY to musíš zkusit? A co já?“

„Pro tebe je to premiéra, nemáš co srovnávat. Maximálně tak pusu od maminky,“ zasměje se.

Tohle si ale neměl říkat, Sirie… Žádný vtipy, na tohle téma, které se třeba jen minimálně točí okolo rodičů. Ne, když tu právě provádíme krvesmilstvo.

            „Incest jako incest, co?“ ušklíbnu se, a vší silou se ho snažím odstrčit. Nenechá se, zahákne kolem mě své ruce a drží se.

Na poslední chvíli se snaží zachránit situaci. „Počkej, tak jsem to nemyslel-“

Pozdě, vidím černě, slyším černě, jakákoli obhajoba postrádá smysl. Pusu od maminky…  „Mě je úplně jasný, žes´ to takhle nemyslel. Slez ze mě, ti říkám!“

„Ježíš, omlouvám se, Regulusi. Slyšíš, uznávám, že jsem to přehnal,“ skloní se, a zřejmě chce dokončit svůj hokus pokus, a sice políbit mě, kluka, bratra, ale kousnu ho do rtu, až se mu spustí krev. „Naposledy, slez ze mě, nebo začnu křičet.“

„Tak fajn. Běžte si, princezno urážlivá-bez-důvodu,“ houkne, a odkutálí se stranou. Nezapomene mě nohou popostrčit, div se nesvalím na podlahu. Vytáhnu lem pyžama nahoru, erekce mi stále bolestivě připomíná, že končit se ještě nemělo, ale ignoruji ji a vrátím se do postele.  

„Kluci?“ ozve se za dveřmi otcův hlas. Ztuhnu, všechny tělesné funkce zpomalí, umírám… „Je všechno v pořádku?“

Ticho. Takové, při kterém máte chuť rozeřvat se z plných plic, rozbít květináč, roztrhat polštář, cokoliv, jen aby se místnost zaplnila nějakým zvukem. Bože, udělej něco…

„V naprostém. Dobrou noc!“ zavolá Sirius, který se vzpamatuje jako první, a je natolik při smyslech, aby odpověděl. Já ne. Hrůza mi ochromila svaly v obličeji, a já nemůžu pohnout rty.

„Dobrou noc,“ rozloučí se táta. „Regu?“

„Odpověz mu, slyšíš, odpověz!“ nařizuje mi Sirius skrz sevřené zuby.

„Jo-o. Dobrou,“ zaskřehotám.

 
            ***

Ještě dlouho potom nemůžu spát. Co jsem to provedl? Jsem zvrácený? Asi ano, protože přesto, že jsem se s ním do krve pohádal, a i přesto, že vím, že je to můj bratr, chci, aby vklouzl pod mou peřinu a dokončil, co započal. Ksakru!

Bratři Blackové v celé své kráse. 
Postavy patří naší modle, J.K.Rownling
Omluvte prosím chyby, nemám sílu to po sobě kontrolovat... bídně zhyň!

Při psaní jsem nejvíc poslouchala právě toto: www.youtube.com/watch

Komentáře jako vždy vítám