Noční zastaveníčka

Harrymu Potterovi se jako obvykle nedařilo zablokovat svoji mysl tak, jak by potřeboval, aby se mu do ní nikdo nemohl dostat. Severusi Snapeovi k tomu stačilo krátké švihnutí hůlkou, kouzelná formule, a už se sadisticky vrtal v Harryho myšlenkách.
Nebylo to příjemné ani pro jednu stranu.  Harry si připadal obnažený až na kost, navíc před svým nepřítelem, což jen zvyšovalo jeho nenávist k němu, a Snape měl mladého Nebelvíra v skrytu duše rád, a těžko snášel, že mu ubližuje, byť to bylo ku prospěchu věci.
„Tak se soustřeďte!“ vybuchl učitel po několikerém pokusu, kdy opět nahlédl do Potterovy hlavy.
„Já se snažím! Jsem už unavený!“
„Pán zla vám samozřejmě dopřeje chvilku oddechu, Pottere, takový on je dobrák!“
Harry pevně semknul rty, aby z nich nějakým nedopatřením nevyklouzly všechny ty vulgarity, kterými chtěl, šampióna v blbosti, počastovat.
„Znovu,“ zamumlal Severus a opět lehce přešel skrz Harryho chatrnou obranu do volně proudících myšlenek. Bylo to asi tak těžké, jako podávání nedělního čaje o páté.
„Pro dnešek konec, Pottere,“ zlomil nad ním učitel pomyslnou hůl a sedl si za katedru, odkud pozoroval Nebelvírského hocha, který se sbíral ze země.
„Nemám nejlepší den,“ omlouval Harry tiše svou neschopnost, ale učiteli se do očí nepodíval.
„To nemáte už nějakého půl roku,“ odpověděl ostře Snape, ale uklouzl mu mírný úsměv.
Harry se ještě víc zakabonil a s povzdechem opustil bojiště.

***

„Už tam nepůjdu,“ promlouval Nebelvír šeptem ke svým dvěma nejlepším přátelům, když jim sděloval svůj zážitek ze včerejšího vyučování.
Hermiona, jak se dalo čekat, zkřivila rty v jasném nesouhlasu. Ron, jak se dalo čekat, souhlasně pokýval hlavou. CO z toho si měl Harry vybrat jako skutečně dobrou, plnohodnotnou radu?
„To by byla největší blbost, jaké by ses v poslední době dopustil,“ oznámila mu tiše a nanejvýš suše Hermiona. Ta Hermiona, který v hodinách vždy dávala pozor a nevyrušovala.
„Blbost by byla, kdyby se od něj pořád nechával šikanovat, Hermiono! Ten otrapa ho systematicky deptá!“
„Se souhlasem Brumbála,“ doplnil Harry těžce. To mu na celém tom podniku vadilo nejvíc. Namísto toho, aby se učil od Brumbála, byl přešoupnut jako horký brambor k starcově podřízenému.

***

„Dobrý večer,“ utrousil Harry Potter a hodil na volnou židli svůj hábit, aby si ho neumazal od neustálého povalování se po zemi.
Profesor byl dnes také oblečen neformálněji než obvykle, k Harry úžasu si rozepnul první dva knoflíčky u krku, kterými probleskovala všem na odiv (i když v tomto případě jen vyplašeným očím jednoho páťáka) bělostná kůžička.
„Dobrý… jak pro koho,“ odpověděl Snape jako vždy nepřívětivě a přehodil si hůlku z pravé ruky do levé. „Ta vaše neschopnost, Pottere, mě už docela nudí, dám vám proto maličký náskok. Překvapte mě.“
„Máš rád překvapení?“ pomyslel si Potter, a v duchu viděl svého učitele, jak stojí na obřím dortu s narozeninovou svíčkou zapíchnutou mezi…
Harry zatřepal hlavou, až se kolem jeho tváře rozběhly neposedné pramínky polodlouhých vlasů a zakázal si myslet na podobné blbosti. „Takže začínám?“
„Ta vaše bystrá mysl, Pottere. Obávám se, že to s ní to dotáhnete daleko…“ zamumlal Snape a mírně se rozkročil.
Harrymu se ani na třicátý pokus nepodařilo dostat se přes Snapeovu obranou hradbu. Celý zpocený se opřel o studenou stěnu a načerpával drobty energie, které by mu vystačily alespoň na to, aby se mohl doploužit do postele.
Snape, svěží a znuděný, si promnul bradu a předstíraje zamyšlený tón, poznamenal: „Tak co s vámi? Vyhodit vás nemůžu, použít k něčemu užitečnému taky ne…  Možná jste chlapec co přežil, ale jste také jedno velké nepoužitelné budižkničemu,“ urážky z něj padaly stejně lehce, jako z jiných lidí padaly… 
Harry s úžasem sledoval svoji ruku, která náhle a neuvěřitelnou rychlostí předpažila, sama od sebe zakroužila kolem své osy a to už přes Nebelvírovy rty přeběhlo slovíčko, kterým se Snape posledního půl roku úspěšně nabourával do Harryho myšlenek. S tím rozdílem, že tentokrát to bylo naopak.
Harry byl ve Snapeově hlavě. Jeho vzpomínkách. A viděl… tmu. Černočerné nic. Když tu náhle… Harry zíral s pusou dokořán, když uslyšel tichounký, protáhlý sten.

„Někdo může přijít.“ Hlas Severuse Snapea byl zadýchaný, unavený, jako by právě vyběhl nahoru do astronomické věže.  
„Kdo by chodil?!“ Odpověděl mučivě pomalu hlas o pár fousů hrubší, mužnější.
„PPP.“ Napověděl Severus Snape svému příteli a vyloudil ze sebe něco, co se dalo nazvat smíchem.
„PPP?“ zadumal se hlas a škádlivě mlaskl jazykem. „Nějaká nová hádanka? Já na to ale přijdu…“
„V to doufám.“ A zase ten SMÍCH.
„Jsem pravým synem svého rodu. Nebudu bojovat fér.“ Varoval Snapea hlas.
„V to doufám.“ Vydechl Severus Snape toužebně.
„No tak…?“ Ozval se hlas po delší chvilce, která byla vyplněna občasnými mlaskavými zvuky, které patrně vydávaly o sebe se otírající rty.
„Mučíš mě naprosto nepřijatelně.“ Škádlil Snape hlas. „Chci, abys mě mučil víc…“
„Ty z nás dvou nejsi ten, kdo je v pozici, aby si mohl klást podmínky.“ Smál se hlas a vzápětí se ozvalo tiché plesknutí.
„Nepokoušej mě, ty proradný skrčku!“ Zlobil se hraně Severus.
„Skrčku? Nazval jsi mě Skrčkem?“ Ošklíbal se hlas. „Všechny skrčky Skrky bych nejraději vykuchal. Jak starého tak mladého.“
„Je to divná sorta.“ Souhlasil Severus měkce. „Už ti tak nikdy neřeknu.“
„To bych si vyprosil. Jediné, co si přeji, aby tvé nádherně prokrvené rty dělaly, je…“
„Třeba tohle?“ Zeptal se Snape po další sérii polibků.
„Hm. To… taky.“
„Ale, ale, ale… Sirius Black se nám vybarvuje. Vždycky jsem věděl, že jsi zvrhlík, ale že bys chtěl-“

„Pottere!“ zahřímal hlas mistra lektvarů. Harry sebou trhnul a otevřel oči. Snape pololežel na zemi a jeho černě zbarvené duhovky zářily.
„Pa-ne profesore…?“ vykoktal Harry a sklonil ruku, ve které pevně třímal hůlku. „Já vůbec… co to do mě vjelo…“
„CO DO VÁS VJELO?!“ zařval Snape a vyskočil na nohy. „KONEČNĚ TO DO VÁS VJELO!“
„Prosím?!“ Nervové spoje mladého Nebelvíra zase jednou pořádně zaostávaly.
„Už jsem v to ani nedoufal… ale konečně jsme se hnuli z místa!“ promnul si Snape ruce a Harry si byl jistý, že kdyby jeho příjmení nebylo Potter, to sprosté, škaredé slovo,  Snape by ho snad i objal.
„Uh… no, to asi ano,“ přitakal Harry otřeseně a zvedl z křesla hábit.
„Pro dnešek konec. Ale zítra pokračujeme. Přijďte zavčas.“ Neodpustil si Snape malé rýpnutí.
„Ano,“ sklopil Potter pokorně hlavu, a právě se chystal odejít z jámy lvové, s relativně nepoškozenou kůží, když ho profesorův hlas zastavil.
„Pottere? Jen… co jste viděl?“
„Viděl?“ zamumlal Harry a přivřel oči. Neotočil se, když svému učiteli odpovídal. „Nic zajímavého.“
„Nic zajímavého? A co jste čekal? Souboj v bahně?“ zavtipkoval Snape. Snape! Ale to už mladý Potter psychicky nevydržel a rychle opustil kabinet.